Bezejmenný – 8. část

Bezejmenný (Akardské letky 1): 1. kapitola – 8. část
Václav Hlaváček

Mám ještě spoustu dalších otázek, ale místo toho mi Irotki hnědá sděluje: “Musíme se poradit. Prozatím se odeber do jeskyně po tvé pravici. Drž se jen pochodní a správnou cestu nemůžeš minout.” Chci říci ještě hodně věcí a nechci vůbec nikam jít, ale náhle se mé tělo samo zvedá a pomalu jako v transu odchází dle instrukcí podél pochodní do jeskyně. Při příchodu do jeskyně vidím všechny mé druhy, kteří absolvovali obřad Iuro přede mnou. Většina z nich už má svoji barvu, běhají kolem a vykřikují svá jména. Občas se na vteřinku vznesou do vzduchu, mávnou křídly a zase dál pobíhají kolem nás. Jsme tu tři. Tři mladí a stále bezejmenní a bezbarví. Po chvilce přemýšlení se usazuji hned na kraji jeskyně. Tělo už mě zase poslouchá, takže si pohodlně sedám na nejvhodnější místečko. V hlavě se mi honí nepřeberné množství myšlenek. Především o tom všem, co mi před chvílí říkali ti nejmoudřejší z nás. Pomalu ale jistě se tok mých myšlenek ubírá k otázce, proč už téměř všichni ostatní mají své jméno, ale já a pár dalších ne. Více a více mě to táhne ke smutným myšlenkám a obavám, zda přeci jen můj mistr neměl pravdu a zda je možné, že nejsem připraven. Od svého narození každý z nás bezejmenných sní o dnu, kdy bude pojmenován a já nejsem výjimkou. Teď mám v hlavě zmatek a cítím, že to, co skutečně dostáváme, je zodpovědnost. A je to tu znovu… Ve chvíli, kdy převládá nad vším ostatním myšlenka o zodpovědnosti, se mi opět nenápadně vtírá do mysli ten tajemný šepot. Tentokrát ten hlas poznávám, přestože je to stále jen má domněnka. Nemůže to přeci být on. Vždyť s bezejmennými nepromluvil už několik tisíc let. Nejeví zájem o žádného bezejmenného. Možná nejeví zájem o žádného draka. Přesto, když jsem odcházel, odpověděli čtyři hlasy. Čtyři ze čtyř… Možná už blázním, možná že se pletu a možná je to jen mé přání, ale myslím, že ten šepot patří Dachelionovi.

Ticho… Ať už šepot patří komukoliv, právě přestal a je pryč. I když… Je určitě pryč? Co když mě stále sleduje, možná zrovna poslouchá. Musím to alespoň zkusit: “Nejstarší… Nejmoudřejší…, Prime Oranžové letky… Promlouváš ke mně?” Nic… Ticho… Snad jsem jej neurazil. Nevím, jak správně oslovit někoho, jako je Dachelion oranžový, který je legendou pro nás všechny z Akardu. Asi se mi to jen zdálo a nebo je to třeba jen nějaká zkouška. Zvedá se okolní vítr a přináší ke mně zápach síry ze vzdálené sopky. Síra, hořící síra. Pokud chápu dobře, co mi Salebrie modrá vyprávěla, tak červení jsou nějakým způsobem spjati s ohněm. Mám rád teplo ohně, mám rád i to, jak se vlní, když požírá vše, co mu přijde do cesty. Ale v čem je jeho krása? Proč bych měl být já červený? Já vlastně nechci být červený, přestože si Radaata a všech červených velice vážím. Necítím žádnou vazbu k ohni. Jak bych mohl být červený, když oheň nenosím ve svém srdci. Ač mám stále strach, v hlavě mi ubylo několik myšlenek. Ten vítr, který se venku zvedl, víří prach a ohýbá ohně olizující pochodně. Náhle se prudce otáčí a přináší ke mně výraznou vůni mořské vody z pobřeží. Voda… Další základní prvek tohoto světa. Chladí, když je teplo, studí, když je zima, ale v čem je výjimečná? Já se vody spíše bojím a vzpomínka letícího draka nad všudypřítomným mořem ve mně vzbuzuje nepříjemné pocity. Čí to byla myšlenka? Radaata? Irotki? Iche… v mé hlavě zní jasně a jednoznačně NE. Nechci být ani zelený. Musím teď dát za pravdu radě, která se už dříve rozhodla, že nejsem pro zelenou vhodný kandidát. Sleduji rozvířený prach létající kolem a okamžitě chápu, co to znamená. Země, to je něco, co je na tomto světě stvořeno s naprostou dokonalostí. I pro oči takového neználka jakým jsem já. I zdánlivá nedokonalost dává při celkovém pohledu smysl a je ve výsledku dokonalá. Vše na tomto světě má svou rovnováhu a pokud ji něco naruší, Matka příroda opět rovnováhu nastolí. I přesto mám pocit, že ani hnědá pro mě není vhodná a náhle, jako blesk z čistého nebe, se mi vrací vzpomínka na letícího draka vysoko na nebi. Zvláštní, že tato vzpomínka, kterou mám před očima, mi poskytuje opět nový rozměr a úhel pohledu. Tentokrát se vůbec nesoustředím na to množství všepohlcující vody, ale na ten úžasný pocit chladného čerstvého vzduchu, který mě hladí a laská po celém těle. Každičký sval masíruje a příjemně chladí. Jemně mě objímá a pozvedá k nebi, kde mi nastavuje svou dlaň, na které se nesu. Zvláštní, že i když nedokážu určit, komu tato vzpomínka patří, vzbuzuje ve mně tolik různých pocitů a vlastně až teď chápu, v čem spočívá ta výměna informací, o které mluvila Salebrie. Ano, s modrou si umím představit, že dále žiji. Přemýšlím takto dále a vlastně mi není vůbec divné, že šeptání tichounce pokračuje.

• NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST PŘÍBĚHU
• PŘEDCHOZÍ ČÁST PŘÍBĚHU
• Více o Akardských letkách najdete na WEBU, kde si také můžete stáhnout celou ukázku v .pdf nebo .epub formátu.
  • Copyright © Václav Hlaváček
  • Za korektury velmi děkuji: Šárce Felcmanové, Terce Benešové
  • Image art by © AlectorFencer, 2011-2016