Bezejmenný – 9. část

Bezejmenný (Akardské letky 1): 1. kapitola – 9. část
Václav Hlaváček

Budí mě zvuk svolávající nás všechny ke shromáždění ukončujícímu obřad dospělosti. Při pohledu z jeskyně vidím, že k nám přichází mistr Larimon zelený. Na kraji jeskyně, kde jsme shromáždění, si nás všech sedmnáct prohlíží a říká: “Vedli jste si skvěle, moji mladí dospělí. Za chvíli rada ukončí obřad dospělosti a budete moci oslavovat až do rána. Teď mě prosím následujte do obřadní jeskyně, kde si vyslechnete před zraky celé kolonie řeč našich nejstarších Primů.” Všichni se zvedají a vyráží za mistrem. Já však mám v krku sucho. Žádná zmínka o nás, stále bezejmenných. Chci se mistra zeptat, ale nemůžu se k němu dostat, protože ho obklopují všichni ostatní a snaží se mu ukázat, jakou barvu přijali a jaké jméno dostali. Rozhlížím se kolem a pomalu se šourám za ostatními. Při pohledu na mé dva, taktéž ještě bezejmenné, druhy si všímám, že jsou také trochu zaražení a možná i zklamaní. Není přeci možné, abych dnes nebyl pojmenován. Vždyť v mých snech poznávám neznámé a létám do zemí vzdálených našim domovům několik let. Možná mají pravdu, možná nejsem ještě připraven. Možná, že tam ani nemám chodit, proč také? Aby se na mě celá kolonie dívala a možná i smála? Zastavuji se a dívám se k nebi. Nádech a výdech. Nikdo z ostatních se ani neotočil, takže si nemůžou všimnout, že s nimi už nejdu. Ano, nepůjdu tam. Zalezu si do svého pelechu a budu spát až do dalšího obřadu. Klidně dalších několik stovek let. Pomalu odcházím pryč od obřadní jeskyně, pryč od mých kamarádů, pryč od celé kolonie. Jdu pomalu, směrem ke kraji ostrova k velkému skalnímu převisu, kde mi jedna z jeskyní byla domovem. Začíná pršet a fouká velice studený vítr. Vlastně s deštěm padá i sníh, který taje na mých zádech. U mé jeskyně se zastavuji a místo, abych šel dovnitř, otočím se a jdu k okraji skály. Pode mnou je široká pláž a moře táhnoucí se až k obzoru. Je mi smutno a v hlavě mi vládne zmatek. Mísí se mi různé myšlenky a vzpomínky z celého mého krátkého života. Je mi smutno, především kvůli rodičům, kteří mě teď už určitě vyhlížejí na obřadu. Stát při okraji a mít pod sebou tak velký sráz je zvláštní. Ještě včera bych se té výšky bál. Teď se nebojím. Ač jsem vlastně ještě nikdy v životě pořádně nelétal a výškám jsem se vyhýbal, teď vládne v mém srdci klid. Možná poprvé za tento večer. Stojím tam a cítím dopadající kapky na mém těle. Je to uklidňující. Najednou mě napadá, že… Skáču dolů…

Letím volným pádem. Dobrých dvacet metrů. Najednou mi ve vteřině vše dochází. Dochází mi, že tou barvou, kterou chci mít a ctít, je ta Dachelionova. Chci mít ohnivě oranžové šupiny a chci chápat celý svět. Nechci být vázaný jen k jednomu živlu. Vždyť přeci v každém elementárním prvku je tolik krásy a dohromady tvoří tu rovnováhu, která udržuje náš svět, náš domov. V ten samý okamžik mě oslňuje jasně oranžový záblesk a já slyším zvučně a jasně: “RA-ME-LIO”. Mé srdce náhle skoro exploduje pod přívalem energie a těžkne pod tíhou přicházející síly. Je to nepopsatelné a naprosto úžasné! Cítím, chápu, jsem. Teprve teď jsem součástí tohoto světa. Součástí každého živelného prvku. Součástí něčeho velkého. Země se závratnou rychlostí přibližuje a já stále padám… Ještě mě nikdo neučil létat a už vůbec ne v takovéto rychlosti kolmo k zemi. Přesto v mém srdci vládne klid a když jsem asi pět metrů nad písečnou pláží, střídá se mi před očima vzpomínka za vzpomínkou. V každé již prohlédnuté i v každé objevující se vzpomínce, je letící drak. Ohnivě oranžový drak, který krouží ve vzduchu, mává křídly a já najednou přesně vím, co mám dělat. Roztahuji svá křídla a cítím silný nápor větru, který mi nastavuje svou dlaň, o kterou mi dovoluje zpomalovat pád a dokonce se od ní odrazit zpět k nebi. Zpět ke skalnímu převisu. Letím. Letím rychle a bez sebemenšího zaváhání. Je to neskonale krásné a dává to všechno smysl. Teď už ano. Vím co musím udělat. Rychle se přibližuji k obřadní jeskyni. Snad to ještě stihnu…

Našli jste v textu chybu? Nebo mi chcete napsat Váš názor?

Pište kdykoliv na email info@vhlavacek.com... Rád si přečtu, co si o tom myslíte. 🙂

2 thoughts on “Bezejmenný – 9. část”

Comments are closed.